Tentokrát se podíváme na to, jak inkluzi upravuje český právní řád.
Základní vnitrostátní normou upravující inkluzivní vzdělávání je školský zákon (Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání). Ten již ve svém původním znění s účinností od 1. ledna 2005 uzákonil zásadu rovného přístupu ke vzdělávání bez diskriminace (z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu anebo jiného postavení občana) a také tzv. pravidlo spádové školy, podle kterého má každé dítě právo se vzdělávat ve své spádově škole příslušné podle místa trvalého bydliště a realizovat tak své právo na veřejnou službu garantovanou státem. Každá škola je tedy ze zákona povinna přijmout dítě, které pod ní takto spadá, bez ohledu na jeho zdravotní stav či jakékoliv jiné znevýhodnění. Speciální vzdělávací potřeby dítěte nemohou být důvodem jeho nepřijetí. Jedinou výjimkou je situace, kdy má spádová škola naplněnou kapacitu a tuto situaci je pak povinen řešit zřizovatel zajištěním vzdělávání dítěte v jiné běžné škole.
Školy tedy jsou povinny vzdělávat všechny své spádové děti, které podají přihlášku, již dlouhých 15 let, nicméně systémová a finanční podpora inkluze ze strany státu byla dlouhá léta nedostatečná. V praxi to pak vedlo k tomu, že se školy rozdělily na ty, co děti vzdělávaly, a na ty, které deklarovaly, že nemají adekvátní podmínky a finance; a žadatele se speciálními vzdělávacími potřebami odkazovaly na školy integraci / inkluzi otevřenější. To však přetěžovalo školy, které byly společnému vzdělávání otevřené, neboť se k nim stahovaly nespádové děti se speciálními potřebami v počtech, které neodpovídaly přirozenému rozvrstvení speciálních potřeb v populaci. Rodiče „speciálních dětí“ to zase uvádělo do role věčných prosebníků, kteří často museli obejít řadu škol, než našly pro své dítě tu vstřícnou a ochotnou jejich dítě vzdělávat. Anebo ji také nenašli. A jejich dítě nastoupilo do školy speciální, ačkoliv by pro ně rodina preferovala školu běžnou. Aspoň to zkusit, říkají mnozí. Rodiče dětí výrazněji se vymykajících z běžné normy byli často také rovnou automaticky směrováni do škol speciálních, aniž by si vůbec byli vědomi jiných možností. Rodič respektive zákonný zástupce je a vždy byl ten, který rozhoduje jaký typ školy pro dítě zvolit a ten, kdo své dítě přihlašuje do konkrétní školy. Zákonný zástupce je, v běžné funkční rodině, určitě ten, kdo zná své dítě nejlépe a volí pro něj vzdělávací cestu, kterou považuje za nejvhodnější. Školské poradenské zařízení, škola, pediatr či odborný lékař měli vždy a mají jen poradní roli.
No a co se tedy v oblasti inkluze změnilo v posledních letech s tzv. inkluzivní novelou školského zákona č. 82/2015 Sb., účinnou od 1. září 2016? Především právní nárok dětí na jednoznačná vymezená podpůrná opatření a jejich spravedlivé financování v potřebné výši ze státního rozpočtu.
1. Děti se posuzují podle svých individuálních potřeb nikoliv jen podle diagnóz
Škola je tu pro děti. Dítě je uživatel veřejné služby vzdělávání. Každé dítě bez rozdílu má na základě svých individuálních potřeb právní nárok na adekvátní podporu, aby mohlo co nejlépe rozvíjet svůj vzdělávací potenciál. Na podporu mají nárok všechny děti, které ji potřebují, bez ohledu na to, co jim „je“, „není“, „chybí“ či „přebývá“.
2. Na podpůrná opatření mají děti právo
Školský zákon v § 16 odst. 1 definuje podpůrná opatření jako právní nárok dítěte na jejich využívání, nikoliv jen jako pouhou možnost jich využít. Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami má právo na nezbytné úpravy ve vzdělávání odpovídající jeho zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám. Tomuto právu dítěte pak odpovídá povinnost školy přiznanou podporu poskytovat.
3. Zákon definuje všechna podpůrná opatření
Školský zákon v § 16 odst. 2 uceleně upravuje, co vše patří mezi podpůrná opatření. Nic, co není v zákoně vymezeno, podpůrným opařením není a být nemůže (například tzv. domácí vzdělávání). Podpůrná opatření zákon dělí do pěti stupňů podle jejich náročnosti. První stupeň podpory poskytuje škola, o podpůrných opatřeních druhého až pátého stupně rozhoduje školské poradenské zařízení (speciálně pedagogické centrum nebo pedagogicko psychologická poradna) ve správním řízení.
4. Rozhodnutí školského poradenského zařízení jsou právně závazná
Oproti předchozí právní úpravě je nyní doporučení ke vzdělávání žáka se speciálními vzdělávacími potřebami právně závazným rozhodnutím orgánu veřejné moci a škola je povinna předepsaná podpůrná opatření poskytovat. Proti rozhodnutí přísluší oprávněným osobám možnost využít opravné prostředky. Odvolání v takzvané revizi může podat nejen zákonný zástupce, ale také škola, cítí-li se rozhodnutím orgánu jakkoliv dotčena, případně jiný orgán veřejné moci, který má na věci právní zájem (například Česká školní inspekce, Orgán sociálně-právní ochrany dětí, soud).
5. Školám se financují podpůrná opatření v plné výši
Podpůrná opatření mají v rámci celé České republiky jednotnou cenu takzvanou normovanou finanční náročnost a stát garantuje jejich úhradu v plné výši z veřejných rozpočtů.
Přesun dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, kterých je v populaci okolo 10 % (v ČR zhruba 100 000) ze speciálních do základních škol je letitý trend. V současné době se více jak tři čtvrtiny z nich (tedy okolo 75 000) vzdělávají v běžných školách. Síť speciálních škol zůstává zachována a navštěvují ji především děti s vážnějšími hendikepy. Řada z nich proto, že se to jejich blízkým jeví pro ně jako ta nejlepší volba, někteří z nich proto, že jim jiná cesta umožněna nebyla. Faktem ale zůstává, a pro prosazování inkluzivního vzdělávání to platí dvojnásob, že o výsledku nakonec vždy rozhodují lidé. Snažme se proto společně o to, aby všechny školy byly ty nejlepší pro všechny děti, které je navštěvují.
Mgr. Lenka Hečková, Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání
Další články na téma Inkluze:
O inkluzi (1. část): Co je inkluze
O inkluzi (2. část): inkluze je přínosná pro všechny
O inkluzi (3. část): Inkluze z pohledu mezinárodního práva
