Petr Mikoláš (nar. 1988) se ve velkém věnuje dobrovolnictví a angažuje se v několika neziskových organizacích. Jednou z nich jsou Sestry v sukni, kde působí jako dobrovolník.
Jak byste popsal Sestry v sukni?
Je to spolek, který dělá volnočasové aktivity pro zdravotně postiženou mládež, ať už mentálně, fyzicky nebo kombinovaně. Hlavní akcí je tábor o prázdninách, který je ve větším počtu lidí (loni jsme měli okolo 50 dětí) než ostatní akce. Přes rok pak máme další aktivity – v zimě to jsou hory, teď na jaře třeba bazén, benefice nebo bazárek. Tam většinou pozveme kapelu, hraje se divadlo, prodáváme oblečení apod. Benefice i bazárek slouží k tomu, abychom vybrali peníze a mohli financovat tábor, který je dost finančně náročný.
Je možné jezdit na akce pouze jednorázově, nebo účastníci tvoří nějakou stálou skupinu?
Letos jsme počet účastníků tábora navyšovali, abychom dali prostor i novým zájemcům. Máme také určitá kritéria, ale není to nic přísného. Potřebujeme vědět, o jaké znevýhodnění se u účastníka jedná a na co si dát pozor – prostě ty běžné věci jako u všech sociálních služeb. Pokud se účastníkům tábor s námi líbí, mají možnost chodit na další akce, což většinou také využívají. Tyto akce pak bývají už po míň lidech než tábory, ale přesto se tam navzájem potkávají a poznávají známé tváře z ostatních akcí. Snažíme se, aby mohli jezdit stálí členové i nováčci, a myslím, že to docela funguje.
Věkové rozmezí účastníků vašich akcí je přibližně 15-30 let. Není náročné udělat program tak, aby vyhovoval všem?
Na táboře máme vždy účastníky rozdělené do třech vyrovnaných týmů. A hry pak hrajeme například formou trialů, to znamená, že na soutěž je formou štafety nominovaná trojice klientů, kteří mají vyrovnané schopnosti, aby bylo soutěžení spravedlivé. Každé družstvo má své vedoucí a vytvoří si vlastní pokřik, vlajku – prostě něco, čím se reprezentují. Zapojí se tak všichni, protože někdo umí kreslit, někdo složí písničku, někdo organizuje tým. Klienti s námi spolupracují a tam kde můžou, se snaží zapojit. Když pak někdo něco nemůže nebo je to pro něho příliš složité, snažíme se vždy podmínky přizpůsobit a ke každému přistupujeme individuálně. Je to dost na naší kreativitě, co komu a jak připravíme, aby to zvládal. Snažíme se dělat hry tak, aby měl opravdu každý šanci si nějakým způsobem zasoutěžit a aby ho to bavilo. Večer pak hrajeme na kytary, děláme diskotéky nebo přijede živá kapela. Myslím, že se tam klienti mají pořád na co těšit. Do toho tam jsou právě ty soutěže a hry, takže si o tom povídají a v podstatě tím těch 14 dní žijí. Ti starší na to zas třeba koukají z jiného úhlu, mají různé nápady a pomáhají nám, takže se to tak samo doplňuje.
Tým Sester v sukni se skládá z velkého množství dobrovolníků a poměrně dost z nich jsou studenti. Čím myslíte, že Sestry v sukni motivují mladé lidi ke spolupráci?
Já bych řekl, že je to takový úplně otevřený rodinný přístup. Prostě nás něco spojuje. Když to vezmu z pozice studenta, nebo když jsem začínal, člověk má chuť vyzkoušet něco nového, má chuť pomáhat, tak to vyzkouší. Najednou zjistí, že se od těchto lidí dokáže strašně moc učit. Myslím si, že to je motivuje. Jdou na výlet, pomůžou tím a ještě si ho bezvadně užijí. Nikde jinde nic takového nezažijí.
Vyžaduje práce pro Sestry v sukni nějakou kvalifikaci nebo předchozí praxi?
Může se zapojit úplně kdokoliv. Máme s sebou lékaře i spoustu zkušených asistentů, kteří dokáží dobře zaučit a mentorovat. Rodiče klientů v nás mají velkou důvěru. Už si zvykli na to, že jsme trochu blázni, takže s tím počítají a očekávají to. Každý rok před táborem organizujeme víkendové školení,, kde si ukazujeme nějaké přesuny, přebalování a takové ty základní věci.
Akce, které pořádáte, musí být dost náročné na organizaci. Jak to zvládáte?
Většinou máme pevně stanovené datum, místo apod. Rodiče jsou předem informovaní a mají tedy dostatek času na to děti přihlásit. Máme dopředu vyplněné formuláře, takže víme, kdo s námi jede a můžeme se na to připravit. Pokud je potřeba, pohybujeme se v rámci hromadné dopravy, hledáme bezbariérové spoje, a když je víc vozíčkářů, musíme být předem domluvení s dopravcem. Je to vše o domluvě a všechno se dá většinou vykomunikovat.
Při přípravě tábora využíváme zkušeností z předchozích let, takže máme vytipované bezbariérové objekty, nebo si je upravíme tak, aby bezbariérové byly. Půl roku dopředu případně objíždíme nové objekty a ptáme se na cenu, na jídlo, jestli si budeme vařit sami, nebo je tam jídelna. Zároveň musíme koukat na ceny, aby to bylo co nejlevnější, protože chceme, aby byl tábor cenově dostupný opravdu pro každého. Nejdeme ale úplně do všeho a snažíme se, aby děti měly minimálně standard. Na táboře pak máme denní i noční služby, musí tam být vždy někdo připravený případně řešit náhlé situace. Příprava je někdy náročná, ale myslím, že za ta léta to máme docela dobře vychytané a navzájem se už automaticky doplňujeme. Máme i svého trabanta, kterého každý rok upravujeme, aby se hodil tematicky. Také si děláme rekvizity, dáváme dětem táborová trička a podobně.
V čem jsou Sestry v sukni odlišné od ostatních spolků?
Rozhodně takovým trochu extrémem. My si to totiž neděláme tak úplně jednoduché. Snažíme se našim klientům ukázat místa, na která by se normálně nepodívali ani s rodiči. Byli jsme třeba na Řípu nebo na Bezdězu, každoročně sjíždíme řeky na raftech a podobně. Je to pro nás i pro ně trochu výzva a společně překonáváme určité hranice. Rodiče nás ale znají a vědí že se nemají čeho bát. Počítá se s tím, že se občas jede po pláži nebo po kamenech, drncá to a je to tak trochu punk. To nás ale baví a klienti to chtějí. Jít po pěšině, podívat se do parku a sednout si do cukrárny – dobrý. Proč si ale nedat Prachovské skály, kde jsou kořeny, kameny a písek, příjemně se unavíme a baví to jak je, tak nás. 
Jaké máte ohlasy od účastníků a jejich rodičů?
Já myslím, že výborné. Představte si, že jste rodič, otevřete facebook a vidíte fotku smějící se dcery, která je najednou bez vozíku a dva kluci ji nosí po vrcholku Sněžky. Rodiče i klienti jsou rádi, že mají možnost něco takového zažít a uvědomují si to. S rodiči stálejších účastníků se navíc už známe. Udržujeme většinou takový úzký vztah, takže u nich často známe i rodinnou situaci a mnohdy pomáháme i tam, kde bychom třeba nemuseli. Mně osobně se na Sestrách líbí právě to, jak je to celé propojené, jak mezi sebou rodiče, účastníci i vedoucí navzájem komunikují.
Jakými způsoby můžeme Vaši organizaci podpořit?
Pořádáme veřejné akce jako bazárek a benefice, prodáváme trička, placky, propisky. Pak samozřejmě tím, že přijdete asistovat na jednu z akcí. To je asi ta největší pomoc. Pomáhat je možné také nějakou spoluprací – městská část nám třeba pronajala prostory, které jsme si zrekonstruovali a zařídili si tam klubovnu, dílnu a výcvikovou místnost. Kluci tam teď tráví čas po práci a budují z ničeho něco. Takhle vlastně ty Sestry fungují. Každý něco umí a něčím vlastním přispěje do toho našeho společného mlýna a díky tomu to pak celé šlape.
Rozhovor vedla Pavlína Rejzková
