Facebookem nedávno proběhla zpráva o tom, že Senát schválil zvýšení příspěvku na péči ve 4. stupni závislosti. Vláda v demisi senátní návrh 23.5. 2018 zamítla. Zda bude návrh schválen Poslaneckou sněmovnou, je zatím nejisté. Přesto se dá říct, že se jedná o dobrou zprávu – senátoři zřejmě pochopili, že stávající výše příspěvku na péči často nestačí na úhradu nezbytných asistenčních služeb.
Více než uvedená zpráva mě ale zaujala debata, která se pod příspěvkem rozpoutala. Objevila se v ní řada různých názorů. Že můžeme být rádi, za to, co máme, protože dřív žádný příspěvek na péči nebyl. Že stávající výše příspěvku na péči není adekvátní odměna za tak náročnou práci, jakou bezesporu je péče o těžce postiženého člena rodiny. Že péče o vlastní postižené dítě přece není práce, tak proč bychom za ni měli brát plat.
Každý z nás je jiný, žijeme v různém prostředí, máme různé zkušenosti. Každé dítě je jiné a často i děti se stejnou diagnózou mají diametrálně odlišné nároky na péči. Jinak vnímá výši příspěvku na péči maminka dítěte, která má možnost téměř neomezeného bezplatného hlídání v rámci rodiny, a jinak maminka samoživitelka, která musí každé hlídání platit. Rozdílnost názorů je tedy logická a žádný názor nelze považovat za „správnější“ než jiný. Přesto jako by se na to v debatách (zejména těch facebookových) zapomínalo. Hodnocení a někdy až odsuzování ostatních je na denním pořádku. Chybí vzájemná tolerance a respekt k odlišným názorům.
Jak můžeme my, pečující rodiče, od většinové společnosti očekávat, že bude respektovat nás a naše „nestandardní“ děti, když nejsme často schopní respektovat ani sebe navzájem?
