Ivu Hejskovou znáte z naší fyzioporadny. Víte ale, jak se dostala k fyzioterapii nebo jak se změnil její přístup, když začala pracovat s dětmi s postižením? To všechno se dozvíte v první části rozhovoru, který vám přinášíme.
Jak ses vlastně dostala k fyzioterapii?
Při téhle otázce se mi vždy vyjeví otázka jiná: “Ty jsi snad spadla z třešně nebo co?” K oboru fyzioterapie mě totiž přitáhla životní zkušenost z dětství – pád z třešně. V 8 letech jsem skočila ze stromu tak nešťastně, že jsem si zlomila levé zápěstí. Zlomenina to byla komplikovaná a po sundání sádry byla nutná intenzivní rehabilitace. Jako dítě jsem netušila co si přesně pod tímto slovem mám představit, a tak jsem se rehabilitace nejprve velmi obávala.
Ale obavy se zjevně nenaplnily…
To máš pravdu. Byla jsem sportovně založená a tělocvik byl můj oblíbený předmět. Po pár minutách v pracovně rehabilitace, která byla takovou malou tělocvičnou, jsem byla z rehabilitace doslova unešená. Zajímalo mě vše, co jsem tam viděla, a chtěla si vše hned vyzkoušet. Moc mě bavilo i měření rozsahů pohybu ruky či různé způsoby cviků.
Takže jsi nakonec fyzioterapii vystudovala?
Po základní škole jsem sice vystudovala gymnázium, ale potom už byla volba dalšího směřování jasná. Fyzioterapie byla jediným oborem, na který jsem se po gymnáziu hlásila. Studium fyzioterapie na VŠ mě uchvátilo a s radostí a láskou jsem tento obor studovala a zdárně dostudovala.
Jak ses dostala k práci s dětmi?
V rámci studia fyzioterapie jsem si mohla vyzkoušet různé zaměření fyzioterapie. Jedna moje studijní stáž byla v Dětské léčebně v Luži – Košumberk, kde jsem celý měsíc pracovala s dětmi s různým postižením. Zde jsem zjistila, že mě práce s dětmi velmi baví a naplňuje. Vyžaduje totiž kreativitu, silnou empatii, dobrý postřeh, umět si hrát a vymýšlet stále nové taktiky. Když se mi tedy hned po studiu naskytla nabídka pracovat jako fyzioterapeut v Rehabilitačním stacionáři při Speciální mateřské škole v Olomouci (mé rodné město), byla jsem nadšená a vůbec se nerozmýšlela.
Co přesně tvoje práce obnášela?
Rehabilitační stacionář, kde jsem po studiu začala pracovat, byl součástí tzv. Sdruženého zařízení pro péči o dítě v Olomouci. Jeho součástí byly také kojenecký ústav a dětský domov pro předškolní děti. V případě potřeby jsme tedy pracovali a získávali zkušenosti i v těchto zařízeních. Záběr byl široký a já získávala zkušenosti s dětmi různého věku a různými diagnózami.
Hlavní náplní mé práce byla však rehabilitace ve stacionáři, tedy péče o předškolní děti s kombinovaným postižením. Těmto dětem je dnes již téměř 30 let a s některými z nich či jejich rodiči jsem stále v kontaktu.
V praxi ses setkala s řadou dětí s postižením a jejich rodiči. Změnil se nějak tvůj přístup během let pracovních zkušeností?
Ano, můj přístup se změnil. Studium fyzioterapie se totiž dětské fyzioterapii věnovalo velmi okrajově a vlastně jedinou metodu zaměřenou pro děti, kterou jsme během studia absolvovali, byla Vojtova reflexní lokomoce, kterou zná většina lidí pod pojmy “vojtovka” nebo “Vojtova metoda”.
Shodou okolností byl stacionář, ve kterém jsem začala po studiu pracovat, hned vedle tehdy ojedinělého centra Vojtovy reflexní lokomoce. Skoro všechny děti, které k nám do stacionáře začaly docházet, si předtím “prošly” několikaletým cvičením Vojtovy metody. Valná většina rodičů a někdy i přímo dětí již tuto metodu odmítali dále cvičit, takže jsem záhy po nástupu do zaměstnání začala narážet na hranice svých “fyzioznalostí” a kladla si otázku, jak tyto děti vlastně rehabilitovat.
Jaké další možnosti kromě Vojtovy metody jsi tedy měla?
Druhou základní rehabilitační metodou pro tyto děti je koncept manželů Bobathových (zkráceně Bobath metoda), kterou ale tehdy v České republice nikdo neškolil. Přemýšlela jsem tedy, co dětem v rámci fyzioterapie mohu nabídnout, a začala jsem hledat alternativy.
Také jsem záhy pochopila, že s těmito křehkými dětmi to nebude úplně jednoduché. Po několikaletém cvičení vojtovky bylo problematické získat si jejich důvěru a pozitivní přístup k jakémukoliv cvičení. Stacionář byla hlavně školka, kam měly děti chodit rády, aby si rodiče mohli v klidu a bez starostí odpočinout a nabrat síly na zbytek dne. U některých dětí se například při zahájení docházky často projevovala silná úzkost.
Co se konkrétně dělo?
V šatně děti často plakaly, bály se cizích dospělých osob, apod. Jedna holčička dokonce pravidelně ráno zvracela už od výstupní zastávky tramvaje, která byla mimochodem téměř 15 minut od vstupu do školky. Cesta do stacionáře byla totiž stejná jako do zařízení Vojtovy reflexní lokomoce.
Proto jsme byli nuceni více zapojovat i doplňkové terapie, které děti většinou s úsměvem na rtech vítaly – cvičení v bazénu, hipoterapie, vířivka, zapojení různých her a písniček při cvičení. Nejen tím, ale velkou trpělivostí a ryze individuálním přístupem se nám dařilo získávat jejich důvěru a kladný vztah. Pak se často stávalo, že s námi na rehabilitaci začaly děti chodit rády a žadonily, aby s námi mohly jít cvičit. S postupem času jsme se mohli vracet k některým technikám z Vojtovy lokomoce, které nám přišly v určitou chvíli u daného dítěte vhodné. I děti pak tyto cviky přijímaly daleko lépe.
Tahle zkušenost tedy změnila tvůj fyzioterapeutický přístup?
Ano, pochopila jsem, že sebelepší metoda rehabilitace nemusí být bezmezně úspěšná. To platí zvláště u dětí a u dětí s handicapem dvojnásob. Jsem přesvědčená, že pokud jsou v průběhu nějakého procesu emoce negativní, nezanechává to v člověku (natož v dítěti) efektivní reakci či paměťovou stopu. Terapie pak nemusí přinášet požadovaný efekt.
Děti vyžadují jiný přístup. Zpočátku je zásadní tzv. naladění se s terapeutem – aby dítě co nejlépe spolupracovalo, musí si terapeut získat jeho důvěru. Dále je velmi důležitý ryze individuální přístup a to nejen k dítěti, ale vlastně k celé jeho rodině a rodinnému prostředí.
Potvrdilo se mi to i v mém dalším zaměstnání fyzioterapeuta – na dětské rehabilitaci ve FN Motol, a posléze také i u vlastního syna s kombinovaným postižením. Za tímto přístupem si i po 20ti letech stále stojím. Vidím v něm jedinou cestu k dosažení kladných výsledků, bez negativních následků na psychiku dítěte i jeho celé rodiny.
