Táňa Fischerová (71) je politička, herečka, spisovatelka a matka dvaačtyřicetiletého Kryštofa, kterému byla v dětství diagnostikována mozková obrna. Ve velké míře se věnuje charitě a spolupracuje s řadou neziskových organizací, nadací a občanských sdružení.
Kdy se poprvé začalo projevovat Kryštofovo postižení?
Když mu bylo asi šest měsíců, nevyvíjel se jako jiné děti, nesedal si, neplazil se, bylo vidět, že něco není v pořádku.
Jak se k Vaší situaci postavilo okolí? Dostávalo se Vám podpory od příbuzných či známých?
Žila jsem s rodiči, kteří mi pomáhali, a také Kryštofův otec s námi byl asi do tří let jeho věku. Nemám žádné další příbuzné a přátelé měli většinou také malé děti, takže měli sami plné ruce práce.
Přemýšlela jste někdy o tom, že byste měla další dítě?
Ne. Bylo jasné, že Kryštof potřebuje mě celou a také jsem nemohla péči o něj přesunout na rodiče a starat se o další dítě.
Jaký vliv mělo synovo postižení na Vaši hereckou kariéru?
Narození dítěte omezí v kariéře každého. Od té doby už jste rozpůleni mezi práci a rodinu. Ale u dítěte s postižením je to samozřejmě ještě těžší, protože se nevyvíjí, jak by mělo, neodejde do života a ta péče zůstane na celý život. Na druhé straně to vede k tříbení a k odmítání pracovních nabídek, které za to nestojí. A to je dobře.
Jaká etapa Kryštofova života byla pro Vás jako pro matku zatím nejtěžší?
Určitě ta první fáze našich životů, kdy se přišlo na to, že nebude zdravý. To se musí člověk se vším srovnat a to chvíli trvá. Potom také, když jsem zjistila, že ústav, ve kterém Kryštof sedm měsíců v roce žil (a který byl za časů báječného ředitele Milana Chába, který bohužel předčasně zemřel, výborný), se zhoršuje téměř ze dne na den.
Myslíte, že se přístup k handicapovaným lidem v průběhu let nějak změnil? Jak se vyvinuly možnosti péče a výchovy?
To určitě. S minulou dobou je to nesrovnatelné. Ovšem stále je ještě co zlepšovat. Záleží na jednotlivých odpovědných lidech, jak se k našim dětem chovají, ale také na systému. Když se šetří a na místa ředitelů se někde dosazují politicky vítaní kamarádi, celá péče dostává ránu. A naše děti jsou bezmocné. Neumějí se bránit. A rodiče často také ne.
Kryštof bývá 7 měsíců v roce v ústavu. Jak období bez něj zvládáte?
To už je minulost. Od podzimu 2012 je natrvalo doma. Tehdy mu omylem zaměnili léky s jiným uživatelem a on ležel celé dopoledne v bezvědomí. Mysleli, že spí, a teprve v poledne byl převezen záchrankou do nemocnice bez jakékoli lékařské dokumentace a s diagnózou, že šlo o epileptický záchvat, který léta neměl. Rovnou z nemocnice jsem ho nechala převést navždy domů. Tím přetekla trpělivost, se kterou jsem ústav přijímala. Od té doby jsme spolu a jsme šťastní. Našli jsme stacionář kousek od Prahy, kam jezdí na tři dny v týdnu a kde je rád.
Rozhodně nemohlo být lehké učinit rozhodnutí, že dáte syna do ústavu. Co Vás k tomu tehdy nakonec přimělo?
To už je dávno. Za minulého režimu nebyla žádná občanská sdružení, nebylo kam děti dát, nebylo, jak je rozvíjet. Kryštof byl doma do sedmi let, také chodil dopoledne do školky v Malešicích, kde se tak trochu ilegálně cvičila Vojtova metoda. Pak to skončilo a nebylo nic. Bylo nutné najít nějaké řešení. Doma by to pro něj také byla jenom ponorka. Každý tvor potřebuje společnost a kontakt s druhými. A jiné řešení tenkrát nebylo. Řešili jsme to sedmi měsíci tam a pěti doma. Ostatně víc ani nechtěli v ústavu dovolit.
Ovlivnila zkušenost se synem Vaše politické záměry? Snažila jste se například někdy prosadit změnu týkající se lidí s postižením?
Samozřejmě. Snažila jsem se svoje zkušenosti uplatňovat ve sněmovně v době, kdy jsem byla poslankyní. Tehdy se rodil zákon o sociálních službách a na něm jsem spolupracovala s Václavem Krásou, který se vždy v této oblasti perfektně orientoval. Ten zákon byl tehdy přijat.
Hodně se věnujete charitativní činnosti. Jaká forma dobrovolnické pomoci je podle Vás nejúčinnější?
Jakákoli. Je hodně oblastí, ve kterých můžete pomáhat. Každému je blízké něco jiného. Někdo rád pomáhá seniorům, jiný dětem s postižením, někdo pracuje pro přírodu, jiný pro památky, někdo se stará o lidská práva. Všechno je cenné a všechno je potřebné. Ti, kdo pomlouvají neziskové organizace, nemají rádi občanskou společnost, která je největším výdobytkem změny režimu. Čímž netvrdím, že kontrola není správná. Patří k důvěře v tyto organizace.
Co byste doporučila matkám, které se ocitnou v podobné situaci a zůstanou s handicapovaným dítětem samy?
Ať se obrátí v okolí na sdružení, které poskytuje péči, ať se spojí s jinými matkami. Když na to není člověk sám, má víc sil a najde vždycky nějaké řešení. Ale bez pomoci druhých to nejde. Naštěstí už dnes takových organizací existuje mnoho, i když stále ne dost na to, aby pokryly všechny potřebné.
Rozhovor vedla Pavlína Rejzková
