Poslední únorový den jsme se v rámci projektu Kroky k osamostatňování sešli nad tématem sociálních služeb v kontextu osamostatňování jedince se zdravotním znevýhodněním. Lektorka a case managerka Dita Vojířová nám představila jednotlivé sociální služby a jejich výhody a nevýhody.
Dozvěděli jsme se, že optimální věk k osamostatnění jedince se zdravotním znevýhodněním je mezi 26-30 rokem, kdy se člověk ještě zvládá učit nové věci a dobře se adaptuje na nové prostředí. I jeho rodiče mají relativně dost sil s ním všechny tyto úkony absolvovat.
Pomáhá mít jasnou představu, jakou službu pro své dítě se zdravotním znevýhodněním potřebujeme, opakovaně se po ní ptát a chtít, aby naše požadavky byly na úřadech (sociální odbor v místě bydliště a na Krajském úřadu) zaevidovány a reálně tak vznikala po službě poptávka. Nelehké též bývá přiznat sobě a poté úředníkům, že síly na 24/7 péči o své dítě opravdu nemáme a podporu NUTNĚ potřebujeme.
Jaké druhy pobytových sociálních služeb máme k dispozici?
Jednotlivé typy se liší druhem financování, proto fungují na různých principech.
1) podpora samostatného bydlení (PSB)
- terénní služba, má pouze asistenty (tj. neposkytuje stravu, nezajišťuje údržbu bytu)
- v rámci služby lze zajistit podporu v rozsahu 24/7 a podpora může být poskládaná z různých druhů sociálních služeb (osobní asistence, denní stacionář, sociální rehabilitace)
- nájem bytu je psaný na klienta, neřeší se nároky na byt
- není tak snadné klientovi vypovědět službu (pokud si s někým nesedne), je na něho psané bydlení…
2) chráněné bydlení (CHB)
- nájemní smlouva je na poskytovatele
- zvykově nebývá poskytována služba 24/7
- nerozporuje se, pokud člověk přes den dochází do jiné soc. služby (př. sociálně terapeutické služby); často se i předpokládá, že klienti jsou část dne pryč a v CHB není asistence; složité ve chvíli, kdy jde klient starší a už nechce nikam docházet a nemá se o něho kdo starat
3) domov pro osoby se zdravotním postižením (DOZP)
- má zajistit veškeré potřeby člověka, péči 24/7, problém je např. s docházkou do stacionáře – je poukazováno na dvojí financování (stát jednomu člověku přispívá na péči v DOZP i ve stacionáři)
- menší motivace pro klienta se jakkoliv posouvat a rozvíjet, když sedí celý den na jednom místě a není nucen se pravidelně někam vypravit
- komunitní DOZP – 3-4 lidi v bytě, zpravidla 1:1, problém je nedostatek velkých bytů a nastavení vzájemného fungování alá domácnost v cca 8 různých lidech naráz
- DOZP má zvykově k dispozici zdravotníka
- DOZP je vázané na konkrétní adresu, problém je např. vyjet na dovolenou
- klient je uživatel služby, z níž ho mohou vyloučit (pokud si např. nesedne s ostatními klienty, má náročné chování…)
4) domov se zvláštním režimem (DZR)
– pobytová služba se specifickým režimem pro osoby se sníženou soběstačností z důvodu chronického duševního onemocnění nebo nějakého typu demence či závislosti na návykových látkách
Sociální rehabilitace
Zmíněna byla i služba sociální rehabilitace, jejíž pracovníci se snaží hledat potenciál klienta. Co by ještě on sám či s různou mírou dopomoci dokázal. Snahou je jeho co největší osamostatnění a začlenění do běžného života.
Služba existuje ve formě terénní, ambulantní i pobytové a je poskytována zdarma (u pobytové formy klient přispívá na ubytování a stravu). Je nároková, tzn. poskytovatel může požadovat pravidelnou docházku a spolupráci ze strany klienta. Hodnotí se efektivita, zda se mění míra dovedností klienta. Na jednom cíli se pracuje maximálně dva roky (např. zacházení s penězi, cestování..). Rozsah spolupráce je zpravidla 2x týdně 1-2 hodiny.
O tuto službu lze žádat i pro jedince s těžším zdravotním znevýhodněním – i u nich dokáží proškolení pracovníci objevit oblasti, v nichž se mohou rozvíjet a tím si zkvalitnit život. Zároveň jde o dobrou prevence proti “přepečování” klienta. Pracovník sociální rehabilitace na něho pohlédne “novým očima” (rodiče i os. asistenti často předvídají potřeby klienta a on si na to rád zvykne).
