V úterý 6. ledna 2026 proběhla již čtvrtá Noc důstojnosti. Společně se zástupci státní správy, neziskových organizací, pečujících rodin i lidí s postižením jsme si připomněli páté výročí tragické smrti Doroty Šandorové, kterou v ústavním zařízení zabil její pečovatel.
Smrt Doroty je chápána jako důsledek selhání systému péče, který lidem s postižením a náročným chováním stále často nenabízí bezpečnou, důstojnou a individuálně přizpůsobenou podporu.
Akce, kterou pořádaly organizace JDI (Jednota pro deinstitucionalizaci), Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, Rytmus, Aliance pro individualizovanou podporu a Asociace komunitních služeb, nebyla jen pietní vzpomínkou, ale především výzvou k systémové změně.
Příběh fotografie
Jako první host vystoupil Martin Holub, který před 30 lety pracoval v zařízení, kde Dorota žila. V té době tam pořídil fotografii, která se stala symbolem celé akce. Připomněl, že přestože byla Dorota označována za „problémovou“, na fotografii se usmívá a vypadá jako „docela fajn holka“.
Popisoval její každodenní život v ústavu jako plný nepochopení a citového chladu. Zdůraznil, že v komunitní službě by taková tragédie pravděpodobně nenastala: „Ústavy jako systémová věc nefungují a přitahují situace, kterým byla vystavená Dorka i mnoho dalších lidí.“
Politická odvaha a právo na svobodu
Předseda Senátu Miloš Vystrčil ocenil odvahu těch, kteří dokáží veřejně pojmenovat chyby systému. Upozornil, že: „My o zranitelné lidi často nepečujeme, ale spíš jim bereme svobodu a snažíme se změnit je – místo abychom se změnili my.“ Vyzval k tomu, aby politici i instituce pochopili zásadní rozdíl mezi ústavní a komunitní péčí, a aby jednali.
Právník kanceláře ombudsmana Petr Polák připomněl, že důstojnost není abstraktní pojem, ale každodenní realita rozhodnutí, která ovlivňují životy lidí. Varoval před anonymitou velkých zařízení, která zbavují lidi hlasu i individuality. „Práva lidí s postižením nejsou zvláštní kategorií. Jsou to stejná práva, jaká máme všichni.“
Hlasy z praxe: Sebeobhájci a unavení rodiče
Silným momentem večera bylo vystoupení Pavla Patkana, mladého muže, který prošel řadou dětských domovů a ústavů, včetně zařízení v Lipníku, kde zažil i týrání. Popsal, jak byl omezován i za to, že se usmál, a jaké stopy v něm instituce zanechaly.
Dvě matky, Kristýna Slooten a Lucie Mráčková, popsaly každodenní život se syny s autismem a náročným chováním. Mluvily o stresu, únavě a o nejisté budoucnosti svých dětí: „Joachim možná zná všechny vlajky světa, ale ve svých jedenácti letech se neumí ani sám obléknout, ani najíst.“
Obě matky si přejí komunitní bydlení, kde by jejich synové mohli žít důstojně, s pochopením a podporou: „Chceme, aby komunitní služba převzala žezlo naší péče. S pochopením, péčí a láskou.“
Příslib změny: Ministerstvo a cesta k začlenění
Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka uznal, že stát dluží pečujícím rodinám lepší systém. Upozornil na absurditu, kdy v některých ústavech připadá téměř jeden pracovník na jednoho klienta, a přesto tito lidé nemohou žít svobodně doma s osobní asistencí.
Přislíbil podporu komunitních zařízení i neformálních pečujících, včetně pátého stupně příspěvku na péči a rozvoje odlehčovacích služeb: „Péče má smysl – nejen z hlediska důstojnosti, ale i lidských vztahů a lásky mezi lidmi.“
ANO komunitním službám
V samotném závěru akce sestavili účastníci ze zapojených organizací heslo „ANO komunitním službám, NE ústavům“. Šlo o symbolické gesto naděje i společného úsilí o společnost, kde je důstojnost každodenní hodnotou – ne jen heslem jednoho večera.
